Exil a emigrace odchody a návraty

Brno, 18. ledna 2003


Lidé emigrují a stávají se emigranty. O exulantech však nelze říci, že „exilují“. Když už použijeme slovní základ „exil“, řekne se, že lidé „odcházejí do exilu“.
Proč nám tu chybí sloveso? Výraz pro rozhodnutí, pro aktivitu, nikoli jen pro stav. A pak, kde to je, ten exil? Kam se do něj chodí?
Je všude tam, kam lidé odcházejí s nadějí, že se budou moci vrátit domů, nebo odkud se budou moci vracet domů. Zároveň je exil tam, kam odcházejí s nejistotou, nebudou-li nakonec pochováni na hřbitově plném náhrobků s docela cizími jmény. Jen toto obojí je exil. Rozpětí mezi velikou nadějí, snem a svírající nejistotou. Exulant, na rozdíl od emigranta, se zkrátka nemůže vrátit domů, pokud se v jeho vlasti něco podstatného nezmění.
Exil je místo, kde se myslí na domov, kde se pro něj pracuje, kde se pro něj bojuje, a tedy i umírá. Smyslem exilu je domov, ovšem domov jako vzdálená starost, nikoli jako sladká samozřejmost, která je všude kolem. Exil je svým způsobem denní snění o nedostupném domově. Exulant přece nový domov nehledá. To všechno mezi kulisami, v cizí krajině, mezi lidmi mluvícími cizími jazyky. Mezi starostmi o obživu, mezi nevyhnutelnými únavnými spory s ostatními exulanty.
Exil je všude, kam přicházejí lidé s idealistickými motivy, když obětují hodnotu existujícího domova pro naději na domov lepší nejen pro ně, ale i pro ostatní. Ano, naděje i nejistota exulanta se týkají domova. V tomto rozpětí mezi nadějí a nejistotou je velikost i tragedie každého skutečného exilu, skutečných exulantů, bez kterých by dějiny ztratily svoji dynamiku, svoji otevřenost, svoji nepředvídatelnost jako prostor svobody.
V naší národní paměti, která je – tak jako je tomu i u jiných národních pamětí – zároveň i mytologií, nemáme mnoho známých exulantů, totiž těch, kterým tak skutečně říkáme. Exulantem je Jan Amos Komenský a lidé jeho doby a jeho osudu – Václav Hollar, Pavel Stránský, Karel Škréta. Komenský jako prototyp českého exulanta je ten, který se loučil s vlastí na Růžovém paloučku a už se nevrátil. Jeho příběh spolehlivě dojímá, nezavazuje a hlavně neprovokuje žádné nepříjemné otázky.
Člověk, který byl vyhnán z vlasti pro víru, nemohl se vrátit domů a pak zemřel v cizině. To je pro nás doma exulant. Všechny ostatní nazýváme v obecné řeči a často i v pracích historiků paušálně emigranty. Proč tak bezděky či záměrně upíráme exulantům jejich ušlechtilou motivaci: emigrant prostě odešel za lepším a nás tady v tom nechal, to je - samozřejmě nespravedlivá, úzkoprsá – definice emigranta, do kteréžto kategorie započítává většina lidí u nás i exulanty.
Jak by to bylo s obrazem Komenského v naší národní mytologii, kdyby se vrátil s těmi svými druhy ve víře, kteří využili vpádu sasských vojsk do Čech v roce 1631, aby doma zažili trpké zklamání?
Prototypem problematického návratu exulanta je ostatně už návrat prvního českého Evropana duchem i společenskými kontakty a zároveň prvního našeho známého exulanta Slavníkovce Vojtěcha. Odešel ze země proto, že to myslel s křesťanstvím vážně, a doma to vzbuzovalo přinejmenším nelibost. Byl to problematický odchod, vždyť byl biskupem. Pak se vrátil, aby mohl plnit své povinnosti, ale jen na čas. Vzápětí musel odejít podruhé. A když se měl podruhé vrátit na naléhání císaře Oty III., vyvraždili celý jeho rod, takže druhý návrat už nepřipadal v úvahu. Vojtěch se nevrátil, tak jako Komenský. Svatořečen byl za mučednickou smrt na vzdorné či zoufalé cestě od nás pryč, na cestě k pruským pohanům.
Osudy slov a údaje frekvenčního slovníku pokud jde o exil a emigraci o čemsi vypovídají. Máme zkrátka s exilem, s exily problém. Exulanti se někdy vrací – v tom je ten problém.
Mám pro tuto hypotézu ještě další důkaz, jakoby z obráceného gardu. Málo se hlásíme i k tomu, že jsme byli jednu dobu hostiteli exulantů, přijímající zemí pro exulanty ze sovětského Ruska a Ukrajiny a pak z nacistického Německa a Rakouska. Málo se tím chlubíme, ačkoli je to mimo jiné nepřímý, ale velmi pádný argument pro to, že přes všechny slabiny bylo meziválečné Československo demokracií nadstandardní. Bratrům Mannovým nabídla domicil jako předpoklad udělení občanství chudá vysočinská obec Proseč, nikoli města ve Švýcarsku, v nichž se o něj předtím ucházeli. Nedávno jsem byl u vydání knížky o tomto skvělém příběhu statečných prosečských radních a bylo to v poslední chvíli: pamětníci brzy již nebudou mezi námi. Mohlo se stát, že by příběh ve své autenticitě a ve svých významných detailech definitivně zmizel z naší paměti. Proč se tak málo hlásíme k těmto dobám české velkorysosti, otevřenosti – samozřejmě, že i tehdy bojující s urputnou zdejší malicherností a sobeckostí?
Jak rád bych na tyto otázky znal odpověď. Myslím si zatím, že problém exilu a exulantů je v tom, že ať se již vrátili či nevrátili, exulanti nás konfrontují s novou, ostrou a zároveň podstatnou zkušeností, kterou těžce nabyli ve světě a my se jí obáváme, protože jsme ve světě nebyli. Anebo jen na výletě, na dovolené. Žili jsme příliš dlouho pod neprodyšným poklopem, než abychom neměli obavy z konfrontace se světem.
Naši exulanti nám tento svět představují už tím, že jsou. Na rozdíl od ostatních cizinců, kteří kupodivu neumějí slovo česky, tihle lidé česky umějí, takže jim rozumíme a oni nám. Právě proto je to s nimi těžké: jsou to vlastně cizinci, ale rozumějí nám a my jim. Jsou příliš jiní než my a nás to zneklidňuje. Tak jim raději nedáme ani jméno, které si zaslouží.
Doufám, že nikoho nekárám. Tak to prostě bylo tak to prostě je. Co tedy s tím? Otevřít se tomu.
To co udělalo Brno, které zve na dlouhá léta, možná, že i navždy, citlivý problém exilu nejen do zdí svých muzeí a paláců, ale i svých škol. Brno, které konečně vyšlo exulantům vstříc, když my ostatní jsme tak dlouho před nimi přivírali dveře. Ujalo se role, kterou zatím nikdo v takovém rozsahu a důkladnosti nehodlal hrát.
Brno, to jsou ovšem konkrétní zdejší lidé, kteří si ten odvážný úkol předsevzali, pan Jan Kratochvil především. Budiž jim za to vysloveno velké uznání. Protože tím, že náš problém s exilem vynášejí na světlo, posilují naše národní sebevědomí.
To je to co potřebujeme ze všeho nejvíce. Náš exil, všechny jeho vlny a myslím tím naše vědomí o nich bude brzy mnohem více než dnes položkou naší hrdosti. Konstatuji, že dnes jsme na cestě k sebevědomějšímu národu Čechů, Moravanů a Slezanů významně pokročili.

Projev dr. Petra Pitharta před slavnostním koncertem, spojeným se zahájením projektu Český a slovenský exil 20. století dne 18. ledna 2003.